Jednou ze zemí, která na tom byla počátkem devadesátých let daleko hůře než my, bylo Estonsko. Nyní patří mezi nejúspěšnější a nejvyspělejší země Evropy a má ambici patřit do několika let mezi absolutní světovou špičku. Estonsko neprojídalo svou budoucnost ve štědrém sociálním systému, ale naopak se snažilo vytvořit co nejlepší možnosti pro to, aby se každý, kdo jen může, o sebe postaral sám. Nedávno jsem četl v Hospodářských novinách, že založit firmu v Estonsku je otázkou osmnácti minut. Tamní lidé mají silnou důvěru v osobní odpovědnost. V zemi jsou nízké daně a jednoduché možnosti pro podnikání. Pokud estonské vlády investovali nějaké peníze, jednalo se většinou o financování kvalitního vzdělání, inovací a výzkumu. Díky tomu dnes patří Estonsko mezi světovou špičku v oblasti informačních technologií. Téměř každá domácnost je napojená na internet, již mnoho let mají lidé volit pouze elektronicky a více jak 95 % všech platebních transakcí probíhá taktéž elektronicky. Lidé proto neměli velkou potíž s přechodem na euro, protože v současnosti už téměř žádné papírové ani kovové peníze nepoužívali. Pro Čechy možná bude znít zajímavě i to, že Estonsko má každým rokem přebytkový rozpočet (pouze v době krize jej mělo „pouze“ vyrovnaný). Když i k nim přišla hospodářská krize, schválila vláda obrovské škrty, proti kterým nikdo neprotestoval, protože společnost chápala jejich smysl. Tehdejší premiér byl za své zodpovědné a prozíravé chování odměněn voliči tak, že mu opět dali své hlasy.

Politika je jen odrazem společnosti. Odrazem lidí a jejich hodnot. Nemyslím si, že Češi jsou svatí, nikdy nic neukradli, nikdy nikoho nekorumpovali, nikoho se nesnažili obechcát, zatímco jejich politická reprezentace je samotným ztělesněním zla. Lidé si volí politiky, kteří jsou jim sympatičtí. Politiky, které hlásají jejich pohled na svět. Dokud budou lidé u nás sedět s rukama v klíně a čekat, až se o ně někdo postará, nic se nezmění k lepšímu. Dokud budou lidé jen pindat v hospodě o tom, jak je všechno prohnilé a špatné, zůstane vše při starém, zatímco svět se bude posouvat kupředu. Jediné, co ještě potřebujeme k tomu, abychom se přiblížili civilizovanějším státům, je pocit osobní odpovědnosti. Lidé si musí konečně uvědomit, že pokud se chtějí mít lépe, musí se více vzdělávat, více se zajímat o svět a více se snažit. Musí pochopit, že pokud se jim něco nelíbí, tak nemají čekat na to, až se to změní, ale mají se pokoušet měnit to sami. Musí si začít více věřit. Nikdy se nepohneme dopředu, pokud budeme jen neustále bezcílně čekat. Teprve odpovědní a sebevědomí lidé si budou volit reprezentaci, která bude odpovědná a sebevědomá.

Estonsko není jediným příkladem úspěšně transformované země z komunismu do sebevědomého fungujícího demokratického státu. Za těch dvacet let nás předběhlo i Slovinsko. Na dobré cestě je i ekonomicky dobře fungující Polsko, které navíc bude těžit z výhody, že brzy přijme euro a že mnohem větší podíl tamní populace se v porovnání s naší zemí domluví anglicky, čímž se pro zahraniční investory stává ve srovnání s Českem atraktivnější zemí. Mnohé další postkomunistické země sledují správný směr a časem budou patřit mezi úspěšné země, zatímco my se pomaličku ale jistě stáváme periférií vyspělého světa. Nehledejte chybu v nějakých vnějších silách. Můžeme si za to sami!

Někde jsem četl, že čeští studenti (v porovnání s jinými evropskými národy) zřídka vyjíždějí na Erasmus a na podobné zahraniční studijní pobyty. Naše vysoké školy vyjednaly s jinými školami v zahraničí spousty smluv o výměnných pobytech, ale vyjednaná místa pro české studenty často zůstávají prázdná. Jedním z důvodů je malá propagace zahraničních výměnných pobytů našimi univerzitami, ale druhý důvod leží v nás studentech.

Když jsem se o těchto výměnných pobytech bavil s některými svými kamarády, většina z nich mi říkala, že by moc rádi taky někam vyjeli, ale 1) neumí dobře jazyk a 2) nemají k tomu odvahu.

K prvnímu bodu je potřeba říct, že výuka jazyků na českých školách je na velmi špatné úrovni a téměř nikdo si z nich nepřinese dobrou znalost jazyka. Do studentů se vtlouká obrovské množství gramatiky, ale jen v minimální míře se procvičují komunikační dovednosti, které jsou vlastně tím nejdůležitějším, proč se jazyky učíme. Jazyky jsou tu právě kvůli schopnosti komunikace, kvůli vzájemnému porozumění mezi lidmi z jiných zemí. Možná je hezké, že čeští studenti znají více anglických slovesných časů než samotní Angličané, ale k čemu je to dobré, když běžný český student není schopný vykoktat souvislou anglickou větu. To už ale zacházím trochu mimo téma. Myslím si, že jedním ze smyslů zahraničních studijních programů, je ten, že si konečně budete moci procvičit své pasivní znalosti jazyka a konečně začít komunikovat. Budete mít úžasnou možnost naučit se lépe cizí jazyk! Budete nuceni cizí jazyk používat a tím si zlepšíte své jazykové schopnosti.

K druhému bodu: Na tom, že se bojíte není nic zvláštního. Je to naopak naprosto přirozené. Každý student, který vyjíždí na Erasmus nebo podobný studijní program, má strach a obavy. Je pochopitelné, že když jdeme do něčeho neznámého, od čeho nevíme, co očekávat, probouzí se v nás celá řada pochybností a bojíme se. Zároveň ale všichni čekají něco nového, zajímavého a cítí v sobě zvědavost. Ti lidé, u kterých je zvědavost a touha poznat cizí prostředí vyšší, nakonec vyjedou, a naopak ti, u kterých převládne strach z cizího prostředí a ze sebe sama, zůstávají doma. Možná i díky tomu, je prostředí zahraničních studentů velmi přátelské a otevřené, protože ti uzavření, mající strach, zůstávají doma na svých školách. Člověk, který si před sebe dává překážky a snaží se je překonávat, roste a stává se silnějším a odolnějším. Lidé, kteří se naopak snaží volit vždy nejjednodušší schůdnou cestu a jakékoliv překážce se vyhýbají, budou stát neustále na tom samém místě.

Pokud ještě studujete na vysoké škole a zatím váháte, zda vyjet do zahraničí, nebojte se a jděte do toho. Věřte mi, že nebudete litovat a že vás zahraniční pobyt změní k lepšímu. Vrátíte se jako mnohem lepší, otevřenější a tolerantnější lidé s daleko větším rozhledem a sebedůvěrou. Tím, že překonáte svůj strach a obavy a pustíte se do nových výzev, tak nějak „vyrostete“.

Dějiny obcí bývají hojně čtené, ale ve většině případů bývají špatně napsané. Bývá těžké se jimi prokousat a téměř nemožné si z nich cokoliv odnést. Často to bývají jen výpisy z kronik a úředních dokumentů, chronologicky poskládané vedle sebe, takže to vypadá asi takto: „1841 řádil v obci X dobytčí mor. 1842 byl postaven kostel. 1843 se vylil potok z břehů. 1844 se novým starostou stal YZ.“ Takovýto výklad čtenáři nic nedá a nijak nepřispěje k poznání naší minulosti. Jediné, co může čtenáře zaujmout, je příběh. Proto je důležité dějiny obce rozčlenit do různých období, a ty pak rozčlenit dále do tématických okruhů a malých příběhů. Zvlášť jim povědět o dobytčím moru, zvláště jim vylíčit příběh stavění kostela, zvláště se jim zmínit o záplavách. Prostě rozkouskovat výklad do logických celků, které pak dohromady vytvoří celkový obraz minulosti obce.

Dalším obecně rozšířeným problémem bývá, že autoři dějin obcí většinou nezasazují lokální dějiny do obecného historického kontextu. To, co se děje v nějaké vesničce, bývá často ovlivňováno tím, co se děje v jejím okolí, tím, jaká je celková atmosféra ve společnosti, jaký panuje režim. Politický život obce pak také ovlivňuje, jak moc je centralizovaná státní správa, a jaké pravomoci obcím ponechává. Přestože se spousta lidí o politiku nezajímá a chce za každého režimu žít své „normální životy“ se všemi svými osobními, rodinnými, a přátelskými vztahy, politika jejich životy přesto aspoň nepřímo ovlivňuje. Jinak vypadal život v posledních letech starého Rakouska, jinak za první republiky a úplně jinak třeba v prvních letech komunistického režimu.

S vědomím těchto a mnoha jiných problémů, bych se rád vrhnul na zpracovávání dějin místa, ve kterém žiji – na dějiny Vrahovic. Přes léto bych chtěl občas zajít do archivu a sesbírat nějaké materiály a po prostudování a zhodnocení bych je chtěl začít zpracovávat. Uvědomuji si, že okruh lidí, které to bude zajímat, bude velmi omezený, ale na druhou stranu si říkám, že bych to měl zpracovat už jen proto, že to nikdo jiný namísto mě neudělá.

Národní identita tady není odnepaměti. V minulosti národy, tak jak je známe dnes, prostě neexistovaly. Ve středověku se jako Češi cítila pouze úzká (mezinárodní) elita obklopující českého panovníka. Prostý lid necítil něco jako národní identitu. V době před vznikem moderních národů (většinou v 19. století, u některých dokonce ještě později) se lidé ztotožňovali se svým panovníkem, se svým městem, svojí sociální třídou (šlechta) nebo náboženstvím. V této době lidé sami sebe nevnímali jako Čechy, Němce, nebo třeba Maďary. Změna nastala s Velkou francouzskou revolucí. Tehdy poprvé lidé v jedné zemi dostali (aspoň formálně) rovnost ve svých právech, stali se občany státu a začali se se svým státem ztotožňovat a bránit ho proti jeho nepřátelům. Za napoleonských válek, kdy lidé ze všech maličkatých německých státečků bojovali společně proti společnému nepříteli, vzniklo poprvé německé národní vědomí. Němci pochopili, že mluví stejným jazykem a mají společného nepřítele – Francouze. V 19. století vznikla dva různá pojetí národa – západní, které se ztotožňovalo se státem – všichni obyvatelé Francie jsou Francouzi) a východní, které se ztotožňovalo s jazykem a kulturou (kdo mluví německy je Němec, je přitom jedno, jaké má občanství). Český národ vznikl podle východního modelu. Ke vzniku národů, národní identity a nacionalismu dnes existuje velké množství literatury, takže pokud máte zájem, není problém dohledat si více podrobností.

Možná by teď stálo za to udělat malou odbočku k českému „národnímu obrození“. Téměř všichni lidé u nás mají k tomuto tématu hluboký odpor, protože si vzpomínají na nezáživné hodiny Českého jazyka a literatury. Uznávám, že způsob, jakým je „národní obrození“ učeno na školách je strašný. Ve skutečnosti se ale jednalo o fascinující jev! V době, kdy tři čtvrtiny obyvatel českých zemí mluvili německy a zbylá čtvrtina žila někde na venkově a mluvila pokleslou češtinou, se několika málo nadšencům podařilo znovuoživit češtinu, „vytvořit“ český národ a přesvědčit lidi o tom, že jsou Češi. Z jazyka, který používaly jen spodní složky společnosti, vytvořili jazyk, který je svou bohatostí srovnatelný s němčinou a francouzštinou, jazyk, kterým je možné precizně vyjádřit jakoukoliv myšlenku. Není to svým způsobem malý zázrak? České „národní obrození“ bylo obdivováno všemi malými národy mezi Německem a Ruskem a stalo se vzorem pro Slovince, Finy, Slováky, baltské národy a mnoho dalších malých skupin, které si až po Češích budovali svoji vlastní národní identitu.

Nacionalismus přinesl mnoho pozitivního i negativního. Přispěl k budování států, ale pomáhal i při jejich destrukci. Dovolím si uvést jeden pozitivní důsledek nacionalismu: V 19. století spolu v českých zemích bojovali Češi a Němci v tom, kdo bude mít lepší školství kulturu, kdo dosáhne lepších hospodářských výsledků atp. Důsledkem tohoto předhánění bylo, že české země patřili mezi nejvyspělejší oblasti Evropy. V českých zemích uměli všichni lidé číst a psát v době, kdy ve Francii nebo Británii ještě existovala až třicetiprocentní negramotnost! Vyhrocený nacionalismus a národní šovinismus stál byl ale hlavní příčinou první i druhé světové války. Zájmem národa se daly legitimizovat všechny možné zločiny – masové barbarské vraždění, genocida, etnické čistky. Tyto myšlenky nezmizely s porážkou německého nacismu. Z nedávné doby bych mohl připomenout válku v Jugoslávii, genocidu ve Rwandě, Dárfúru a mnoha jiných místech světa.

Jak je to s nacionalismem v dnešní době? Ve vyspělém světě s rostoucí životní úrovní ustupuje nenávist ke druhým národům a národní vědomí se redukuje na občasné fandění při sportovních utkáních. Přesto se i tam dnes najdou nestátní národy, které by si chtěly utvořit vlastní stát. Katalánci a Baskové ve Španělsku, Vlámové v Belgii, Skoti ve Velké Británii. Co mají všechny tyto národy společného? Většinou jde o bohaté oblasti, které nechtějí sponzorovat chudší kraje své země. Chtějí si vládnout sami, ale necítí nenávist k většinovému národu, se kterým sdílí svůj stát, necítí odpor k cizincům a chtějí se po získání nezávislosti okamžité stát členem EU. V tomto vidím zajímavý kontrast k nacionalistům evropských státních národů, kteří nenávidí cizince, své vlastní menšiny a brojí za vystoupení z EU.

No a pak tu máme ještě primitivní nenávistný nacionalismus, který má živnou půdu především v chudších zemích. V balkánských zemích, ale i na Slovensku a Maďarsku (slovenští čtenáři prominou) se stále ještě daří hrát některým politikům na nacionalistickou kartu a získávat tím podporu obyvatel. Zůstávám ale optimistou – s přibývající životní úrovní a s generační obměnou bude tato nenávist postupně slábnout.

Přiznám se, že mě vždycky lákala možnost vycestovat během studia do ciziny, ale stále jsem se toho obával a odkládal jsem to. Nakonec jsem využil poslední možnosti, která se mi naskýtala a přihlásil jsem se na Erasmus. Později jsem opět váhal, jestli jsem udělal správně nebo ne, ale už jsem na tom nemohl nic změnit.

Zpočátku pobytu jsem měl obrovské problémy s jazykem. Rozuměl jsem sice dobře psanému i mluvenému slovu, ale domluvit se pro mě bylo peklo. Trvalo mi vždycky dlouho než jsem našel nějaká vhodná slova a občas jsem je prostě nenašel. Dostával jsem se do spousty trapných situací, kdy jsem si pletl podobná slova s naprosto rozdílným významem. Ještě horší pro mě byly rozhovory s lidmi, kteří měli podobné jazykové problémy, nebo mluvili s nějakým těžkým přízvukem, pod jehož nánosem jsem nebyl schopný rozeznávat anglická slova. Všechno je ale otázkou tréninku. Dennodenní prací s anglickými texty, studiem, psaním a mluvenou komunikací se moje angličtina zlepšila a dnes už mluvím celkem plynule. Sice se sem tam objeví nějaká ta chybička, některá slova stále musím vysvětlovat opisem, ale hlavní je, že teď už se bez problémů domluvím.

V šoku jsem byl ze začátku i z množství práce, kterou tu po nás na univerzitě požadovali. Rozhodně to nebyla žádná flákárna. Postupem času, když se mi rozšiřovala slovní zásoba, to pro mě bylo trochu snazší, ale pořád se jednalo o velká kvanta materiálů, které jsme museli z hodiny na hodinu studovat. Knihovna se pro mě stala druhým domovem. Na druhou stranu jsem ale cítil, že tohle studium má nějaký smysl a že mě to někam posouvá. Zpětně mám pocit, že mi půlrok v Groningenu možná dal více než ty roky v Brně a ukázal mi propastný rozdíl, který doposud panuje mezi našimi a „západními“ univerzitami. I když Univerzita v Groningenu není „běžná“ univerzita, ale jedna z nejlepších v Evropě.

Možná ale ještě přínosnější než samotné studium pro mě bylo seznámení se s mnoha zajímavými lidmi z různých koutů Evropy i světa, kteří mi dali nahlédnout do kultur svých zemí a vysvětlili mi, jak to u nich vypadá a proč. Zajímavý byl pro mě i kontrast mezi tím, jaké obrovské problémy lidé někde mají a přesto jsou celkem šťastní a veselí, a mezi ufňukanými Čechy, kteří žijí v relativní pohodě, bezpečí a blahobytu, a přesto neustále fňukají, stěžují si a neustále na něco nadávají. Mnozí noví přátelé obohatili můj život a já jsem neskonale rád za to, že jsem měl možnost tyto skvělé lidi potkat.

Kdybych měl nakonec bilancovat, co mi studijní pobyt v Groningenu dal a vzal, napadá mě jen jediný zápor – budu si muset prodloužit studium v Brně o další semestr. Ale jinak jsou tu samá pozitiva a já rozhodně nelituji, že jsem do toho šel. Uteklo to tu na můj vkus nějak příliš rychle. Je mi smutno z toho, že už brzy musím jet domů a vrátit se do „normálního života“. Jedna epizoda mého života končí, ale už se těším (a s optimismem hledím) na tu další. No a vám, kteří jste mladší než já a kteří ještě máte možnost během studia někam vycestovat radím: Exchange your life! Go on exchange!

Je pravda, že jako zahraniční výměnný student si neprojdu úplně tím samým jako místní studenti. Předměty v angličtině, na které tu docházím, jsou určeny především pro zahraniční studenty. Nizozemci naopak většinou chodí na předměty vyučované nizozemsky. Ale pozor! Všechny předměty vyučované nizozemsky mají povinnou studijní literaturu v angličtině, na mnohých z nich musíš psát seminárky v angličtině, pracuješ se studijními materiály a prezentacemi, které jsou také anglicky. Znamená to, že od každého studenta se předpokládá slušná znalost angličtiny, která se během studia neustálou prací s cizími texty navíc zlepšuje. Absolventi pak ovládají tento jazyk na velmi slušné úrovni.

Obrovský rozdíl oproti mé domácí univerzitě je vidět i na vybavenosti knihovny. Byl jsem z ní úplně unešený. Takové obrovské množství kvalitní literatury k tématům, které mě zajímají. Přesto, že jsem v Nizozemsku, snad polovina knih je v angličtině, takže jsou dostupné i pro mě jako pro zahraničního studenta. Dokonce je tu i velké množství knih v češtině o české historii, spoustu slovníků češtiny (pro bohemisty) a mezi slavnými světovými encyklopediemi mají i dva regály Ottova slovníku naučného. Je mi ale jasné, že moje domácí univerzita je poměrně chudá a nemůže si nákup kvalitní zahraniční literatury v takovém množství dovolit. Bohužel ale právě studium nejmodernějších trendů pomáhá posouvat vývoj dále.

Včera jsem psal první zkoušku. Mají tu jednu moderní budovu – Exam Building, která slouží jen a jen k psaní zkoušek. Vypadalo to tam úžasně a moc mě mrzí, že jsem si nevzal fotoaparát, abych se s vámi o tento zážitek podělil. Snad příště. Zkoušku jsme psali v obrovském zkouškovém sále pro šest set lidí (obsazených míst byla asi polovina). Byla poměrně hodně náročná, ale myslím si, že se mi ji podařilo zvládnout.

Celkem mě štve, že se o přistěhovalectví vůbec žádná věcná debata nevede. Odpůrci islámu nálepkují muslimy jako teroristy, odpůrci odpůrců islámu nálepkují tyto kritiky jako fašisty. Nejprve bych se zastavil u Wilderse. Nizozemsko bylo, stále je a asi i bude mimořádně tolerantní zemí. Je tu obrovské množství cizinců a všímám si, že i ti „viditelní“ umí nizozemsky a jsou integrovaní. Skutečný rasismus, xenofobie nebo antisemitismus tu asi nikdy neexistoval a neexistuje. Přitom v současné době zažívá velký úspěch strana Geerta Wilderse, která byla třetí nejúspěšnější ve volbách a v současné době podporuje menšinový kabinet liberálů a konzervativců výměnou za své programové požadavky (omezení přistěhovalectví z muslimských zemí atp.). Wilders bývá občas v médiích vykreslován jako pravicový extrémista, ale ve skutečnosti je to o dost složitější. V zásadě je to liberál, na islámu kritizuje pouze to, že podle něj není slučitelný s liberálními a demokratickými hodnotami západní civilizace. (Osobně to nedovedu posoudit, Korán jsem nečetl. Možná má pravdu, možná ne.) Jinak to není rasista a dokonce tvrdí, že zná spoustu slušných muslimů. Sám dokonce žil určitou dobu svého života na Středním východě, takže prý kritizuje Islám z vlastní zkušenosti s ním. Podobné to bylo i se zavražděným Pimem Fortuynem, který také byl považovaný za extrémistu a přitom hlásal pouze tak umírněné požadavky jako že by se přistěhovalci měli učit místní jazyk. Navíc byl otevřeným gayem a za partnera měl černocha, což není moc typické pro ultrapravičáky, že? V zásadě by se dalo říct, že pro integraci do nizozemské společnosti hodně důležité umět místní jazyk. Ti, kteří uměli nizozemsky (Surinamci, Indonésané atp.) byli integrováni bez problému bez ohledu na náboženství, rasu či vzhled, ti, kteří přišli z míst, kde se nizozemsky nemluvilo, to měli a mají těžší.

Celkově je to ale s integrací muslimů hodně složitý problém, který nejde vysvětlit jednoduchým nálepkováním. Četl jsem např. takovou zajímavou práci o integraci Alžířanů do francouzské společnosti, což je skupina, která je mezi evropskými menšinami označována za jednu nejproblematičtějších. 38 % Alžířanů žijících ve Francii jsou ateisté, dalších 30 % nepraktikující muslimové. Takže v jejich případě nebude problém v Islámu. Dalším zajímavým faktem je, že všichni francouzští Alžířané mluví francouzsky, prošli francouzským školstvím a 20 % z nich má dokonce francouzskou vysokou školu! Přesto je mezi nimi velká nezaměstnanost, těžko se integrují a žijí v ghettech. Takže není problém i ve hostitelské společnosti, že je neumí přijmout?

Když se opět vrátím k opačnému úhlu pohledu, tak kritici islámu tvrdí, že 5-10 % muslimů sympatizuje s muslimským extremismem, což je pro společnost, která je přijímá už samo o sobě dost velkým rizikem.

No a ještě jsem četl jinou, další zajímavou knihu o přistěhovalectví, která srovnávala situaci přistěhovalectví Italů do francouzské společnosti, Poláků do německé a irských katolíků do anglické na přelomu 19. a 20. stol. s tím současným přistěhovalectvím a nacházela tam poměrně velké množství paralel a ukazovala, že i tehdejší přistěhovalectví bylo mimořádně citlivé a integrace cizinců byla velmi zdlouhavým a komplikovaným procesem, který trval velice dlouho než se vydařil.

Takže je skutečným problémem Islám? Nebo to, že muslimové mají silnější rodinné a národní vazby? Nebo je chyba i ve společnosti, která je přijímá? Nevím, co si o tom mám myslet. Každopádně to považuji to za hodně komplikované téma a sám nevím, co si o tom mám myslet. Ale žádné nálepkování jak odsuzování jak Wilderse a spol. na jedné straně, tak i muslimů jako celku na straně druhé tomu nepomáhá.

Nejvíce mě ale na těchto úvahách a debatách o přistěhovalectví štve jejich povrchnost a srovnávání nesrovnatelného. Každá společnost, ze které tito přistěhovalci přichází, je naprosto jiná. Asi není možné srovnávat vysokoškolsky vzdělané Turky z měst, kteří jsou svou mentalitou velice podobní Evropanům, např. s Araby odněkud z pouště, kde se společnost nachází v nějakých středověkých kmenových vazbách. Stejně tak není možné srovnávat třeba francouzskou, německou, nebo nizozemskou společnost, když každá je úplně jiná. Do třetice: každý z těch „přijímacích“ států má jiný systém, jak se k cizincům chová, jak se je pokouší nebo nepokouší integrovat atp.

Kdybych to měl všechno shrnout, vše je poněkud složitější než nám vykreslují média. Většina nejrůznějších debat a polemik je také velice povrchních. Příznivci přistěhovalectví mohou ukazovat spousty ukázek, kdy se integrace povedla (starosta Rotterdamu je muslim, předseda německých Zelených je Turek), ale stejně tak i odpůrci mají spoustu ukázek toho, jak se integrace nedaří (konkrétní případy, kde ani třetí generace přistěhovalců není schopná naučit se jazyk.) Kde je pravda? Pod povrchem.

Nabízí se ale otázka, zda je tento proces pozitivní pro občany (popř. pro členské státy) nebo ne. Když se podíváme na současnou strukturu Evropské unie, mísí se v ní jak mezivládní, tak i nadnárodní prvky. Na Evropské radě se scházejí představitelé členských států, diskutují spolu, dohadují se a nakonec rozhodují (někdy musí jednomyslně, při jiných tématech kvalifikovanou většinou, někde stačí prostá). Každopádně rozhodují v něm představitelé států, což je podle kritiků hlubší integrace pozitivní stav. Jiné orgány (Evropský parlament, Evropská komise) už jsou nadstátní struktury, kde už nehrají tak velkou roli zájmy jednotlivých zemí, jako spíše politické orientace jednotlivých členů.

Národní politici hájí zájmy svých zemí. To je legitimní, je to jejich poslání. Jenže je nesmyslné se myslet, že v orgánech, kde sedí jeden zástupce Lucemburska a jeden zástupce Francie, mají oba stejné možnosti. Samozřejmě, že představitelé větších zemí mají více možností prosadit si své zájmy. Politici nadnárodních subjektů možná mohou vidět problémy s trochu jiné perspektivy. V Evropském parlamentu se netvoří frakce podle toho, kdo je z jaké země, ale podle toho, jakou má politickou orientaci. Socialisté se domlouvají se socialisty, liberálové s liberály atp.

Jsem přesvědčený o tom, že by bylo výhodnější odbourat poslední zbytky těchto mezivládních struktur (Evropskou radu) a vytvořit skutečnou federaci s jasně vymezenými právy a povinnostmi, jak pro centrum, tak i pro jednotlivé členské státy. Některé prvky by řešila společná „vláda“ (= Evropská komise), odpovědná Evropskému parlamentu a sestavená podle výsledků voleb. Stejně jako u národních parlamentů by se i zde hlasovali poslanci podle svého politické orientace, nikoliv podle státní příslušnosti, takže by zde odpadla hrozba přehlasování malých velkými. Představa, že by např. německý zelený nalezl nějaký společný „národní zájem“ s německým konzervativcem nebo komunistou je iluzorní. Vlády a parlamenty národních států by hlasovaly o věcech, kde by bylo výhodné řešit je na státní úrovni, vláda a parlament federace by řešil problémy, které bylo výhodné řešit na celoevropské úrovni. Není tohle řešení, jak odbourat „demokratický deficit“? Konečně by byla demokratická struktura na obecních, regionálních a státních úrovních korunována i plně demokratickou strukturou na celoevropské úrovni.

Přišlo mi velmi zvláštní, že se tu téměř nikde neuvádí křestní jména – pouze iniciály a příjmení. Dokonce když mi přijde nějaká pošta z radnice nebo ze školy, tak je všude uváděno jen „M. Hajek“. Nizozemci si prý velice silně zakládají na svém soukromí. Dokonce i křestní jméno považují za intimní věc, do které nikomu nic není a kterou by měli znát jen přátelé, známí, rodina a příbuzní. Ostatní to nemusí zajímat! Také se tu prý není zvykem ptát někoho na jméno, dokud se sám nepředstaví.

Nizozemci nemají v lásce Němce. Prý to pramení ze zkušeností z druhé světové války, která je pro Nizozemce stále důležitým tématem a součástí jejich národní identity. Přijde mi to celkem zvláštní, protože okupační režim v západní Evropě nebyl tak tvrdý jako například v Polsku, Jugoslávii a Sovětském svazu. Je sice pravda, že ve čtyřicátém čtvrtém tu měli takový hlad, že museli jíst cibulky tulipánů, a že je asi hodně naštvalo, když jim nacisté zabavovali jejich milovaná jízdní kola, ale nemůžeme to srovnávat třeba s Běloruskem, kde nacisté vypálili 200 vesnic a vyvraždili jejich obyvatele. O jiných zvěrstvech na Východě raději ani nemluvě. O tom, jak je tu druhá světová válka stále silným tématem, svědčí obrovská popularita knihy historika Louise de Jonga Nizozemsko za druhé světové války, která ve 29 dílech na celkem 18 000 stranách popisuje nizozemskou válečnou zkušenost. Každý díl byl obrovským bestsellerem a stáli se na něj fronty před knihkupectvími.

Velmi příjemným překvapením pro mě bylo, jak je zde rozšířená znalost cizích jazyků. Naprosto všichni zde mluví plynulou angličtinou na velmi slušné úrovni. Domluvím se zde tak úplně s kýmkoliv, aniž bych potřeboval znát místní jazyk (ale mrzí mě, že neumím nizozemsky). Někde jsem četl, že kromě toho, že téměř všichni Nizozemci umí anglicky, umí asi 65 % z nich i německy (ale velice neradi ji používají, viz to, co jsem napsal výše) a poměrně hodně rozšířená je zde i znalost francouzštiny a italštiny (každým z těchto jazyků mluví asi třetina populace).

Naprosto přísně se tu dodržuje svěcení neděle. V sobotu mají všechny obchody otevřeno celý den a celé město žije, všude jsou přeplněné ulice. Ale v neděli je tu náhle jako po vymření a je tu téměř nemožné najít nějaký otevřený obchod. Všude je pozavíráno a celé město je prázdné. Jsou zavřené i kavárny a restaurace. Sem tam jde po prázdných ulicích někdo se psem na procházku, sem tam je vidět rodina s kočárkem, nebo kluk s holkou na kole (na jednom). Jinak nic. Obchody jsou většinou zavřené i v pondělí dopoledne, asi aby si vynahradili to, že mají otevřeno v sobotu.

V příštím Pozdravu z Groningenu budu psát o tom, jak to vypadá na univerzitě.

1) První věc, která mě zaujala, je doprava. Že Nizozemci rádi jezdí na kole je poměrně známá věc. Rozsah „cyklistické dopravy“ mě ale opravdu šokoval. Na kole tu jezdí skoro všichni – od malých dětí až po důchodce. Nejčastěji jsou vidět samozřejmě mladí, protože každý pátý obyvatel města je student. Auta v ulicích sice potkáte, ale je jich mnohonásobně méně než u nás. Zajímavé mi nepřijde jen to, že tu tolik lidí jezdí na kolech, ale i to jak ta kola vypadají. Všechna působí dojmem, jako by byla aspoň padesát let staré. Dokonce i ty naprosto nová v obchodech. Připadá mi, že se tu stále vyrábí stejná kola jako v dřívějších časech. Žádné technologické nebo vzhledové inovace. Téměř všechna jízdní kola jsou navíc černá. Některé jsou staré, neskutečně hnusné, odrbané, zrezivělé, ale přesto jsou všechny chráněny masivními zámky. Krádeže jízdních kol jsou prý jediné zločiny v tomto jinak (údajně) nejbezpečnějším nizozemském městě. Ještě drobná poznámka: Když za druhé světové války nacisté okupovali Nizozemsko, Nizozemcům se to samozřejmě nelíbilo, ale na okupační správu si poměrně rychle zvykli, jakoby se nic nedělo. Teprve až Němci začali zabavovat statisíce jízdních kol, začal opravdu celonárodní odpor proti okupantům.

2) Dalším šokem pro mě bylo počasí. Před příjezdem jsem četl, že v Nizozemsku skoro stále prší. Není to úplně přesné. Zažil jsem zde krásné slunečné počasí i ošklivé průtrže mračen, a to všechno vždy několikrát za den! Je to šílené – nikdy nevím, co si vzít na sebe. Nejlepší je vzít si s sebou vždy nepromokavou bundu. Tím člověk nic nepokazí.

3) Příjemným překvapením pro mě naopak byla místní architektura, která je velmi odlišná od toho, co známe ze střední Evropy. Skoro všechny domy ve městě jsou postavené z červených cihel a jsou bez omítky. Všechny jsou navíc nepředstavitelným způsobem opečovávané a působí až nepřirozeně dokonalým dojmem. Stále se tu dodržuje stará kalvinistická tradice, že lidé v oknech nemívají záclony. Viděl jsem tu sice výjimky, ale nebylo jich mnoho. Okna jsou navíc tak velká, že přes ně vidíte naprosto celý pokoj.

4) Další zvláštností je místní stravovací systém. Od zbytku Evropy se odlišuje tím, že hlavním jídlem je večeře a nikoliv oběd. K obědu si tu lidé dávají jen obložené bagety a sendviče (plné zeleniny s trochou šunky, pomazánka nebo máslo v nich není žádné), k tomu se pije mléko nebo pomerančový džus. Nic víc. Teplý oběd tu není možné sehnat, a tak jsem se tomuto místnímu zvyku rychle přizpůsobil.

Další pozdrav napíšu asi až za měsíc, až více poznám, jak to tu chodí, jací jsou tu lidé, jak vypadá výuka na univerzitě atp. Zatím na mě vzpomínejte a třeba někdy napište.