O národech, národní identitě a nacionalismu

Jeden můj kamarád napsal před nedávném krátké pojednání o tom, jak je nacionalismus nesmyslný, protože národní identita je vlastně jen společenským konstruktem a nemá žádnou oporu v přírodě. S nesmyslností nacionalismu a především jeho nenávistných forem s tímto kamarádem souhlasím. Nemůžu ale souhlasit s redukcí člověka na pouhou biologickou entitu, která je determinovaná pouze tím, co jí příroda nadělila. Společnost je složitá struktura, kterou nelze zjednodušit tím, že jí budeme vykládat jako soubor jednotlivců ovlivněných svým genetickým kódem. Pro člověka je charakteristické (stejně jako pro opice, slony, vlky atp.), že má potřebu někam patřit. Nežije už sice ve smečkách či tlupách, ale stále má potřebu vnímat svět jako protiklad „my“ versus „oni“. Je to naprosto běžné – jsme fanoušci Sparty nebo Slavie, Moraváci nebo lidé z Čech, jsme měšťáci nebo venkovani, jsme věřící nebo nevěřící, ztotožňujeme se se svým městem, regionem, partou lidí, spolkem, povoláním etc. Ze všech těchto identit bývá národní identita většinou nejsilnější.

Národní identita tady není odnepaměti. V minulosti národy, tak jak je známe dnes, prostě neexistovaly. Ve středověku se jako Češi cítila pouze úzká (mezinárodní) elita obklopující českého panovníka. Prostý lid necítil něco jako národní identitu. V době před vznikem moderních národů (většinou v 19. století, u některých dokonce ještě později) se lidé ztotožňovali se svým panovníkem, se svým městem, svojí sociální třídou (šlechta) nebo náboženstvím. V této době lidé sami sebe nevnímali jako Čechy, Němce, nebo třeba Maďary. Změna nastala s Velkou francouzskou revolucí. Tehdy poprvé lidé v jedné zemi dostali (aspoň formálně) rovnost ve svých právech, stali se občany státu a začali se se svým státem ztotožňovat a bránit ho proti jeho nepřátelům. Za napoleonských válek, kdy lidé ze všech maličkatých německých státečků bojovali společně proti společnému nepříteli, vzniklo poprvé německé národní vědomí. Němci pochopili, že mluví stejným jazykem a mají společného nepřítele – Francouze. V 19. století vznikla dva různá pojetí národa – západní, které se ztotožňovalo se státem – všichni obyvatelé Francie jsou Francouzi) a východní, které se ztotožňovalo s jazykem a kulturou (kdo mluví německy je Němec, je přitom jedno, jaké má občanství). Český národ vznikl podle východního modelu. Ke vzniku národů, národní identity a nacionalismu dnes existuje velké množství literatury, takže pokud máte zájem, není problém dohledat si více podrobností.

Možná by teď stálo za to udělat malou odbočku k českému „národnímu obrození“. Téměř všichni lidé u nás mají k tomuto tématu hluboký odpor, protože si vzpomínají na nezáživné hodiny Českého jazyka a literatury. Uznávám, že způsob, jakým je „národní obrození“ učeno na školách je strašný. Ve skutečnosti se ale jednalo o fascinující jev! V době, kdy tři čtvrtiny obyvatel českých zemí mluvili německy a zbylá čtvrtina žila někde na venkově a mluvila pokleslou češtinou, se několika málo nadšencům podařilo znovuoživit češtinu, „vytvořit“ český národ a přesvědčit lidi o tom, že jsou Češi. Z jazyka, který používaly jen spodní složky společnosti, vytvořili jazyk, který je svou bohatostí srovnatelný s němčinou a francouzštinou, jazyk, kterým je možné precizně vyjádřit jakoukoliv myšlenku. Není to svým způsobem malý zázrak? České „národní obrození“ bylo obdivováno všemi malými národy mezi Německem a Ruskem a stalo se vzorem pro Slovince, Finy, Slováky, baltské národy a mnoho dalších malých skupin, které si až po Češích budovali svoji vlastní národní identitu.

Nacionalismus přinesl mnoho pozitivního i negativního. Přispěl k budování států, ale pomáhal i při jejich destrukci. Dovolím si uvést jeden pozitivní důsledek nacionalismu: V 19. století spolu v českých zemích bojovali Češi a Němci v tom, kdo bude mít lepší školství kulturu, kdo dosáhne lepších hospodářských výsledků atp. Důsledkem tohoto předhánění bylo, že české země patřili mezi nejvyspělejší oblasti Evropy. V českých zemích uměli všichni lidé číst a psát v době, kdy ve Francii nebo Británii ještě existovala až třicetiprocentní negramotnost! Vyhrocený nacionalismus a národní šovinismus stál byl ale hlavní příčinou první i druhé světové války. Zájmem národa se daly legitimizovat všechny možné zločiny – masové barbarské vraždění, genocida, etnické čistky. Tyto myšlenky nezmizely s porážkou německého nacismu. Z nedávné doby bych mohl připomenout válku v Jugoslávii, genocidu ve Rwandě, Dárfúru a mnoha jiných místech světa.

Jak je to s nacionalismem v dnešní době? Ve vyspělém světě s rostoucí životní úrovní ustupuje nenávist ke druhým národům a národní vědomí se redukuje na občasné fandění při sportovních utkáních. Přesto se i tam dnes najdou nestátní národy, které by si chtěly utvořit vlastní stát. Katalánci a Baskové ve Španělsku, Vlámové v Belgii, Skoti ve Velké Británii. Co mají všechny tyto národy společného? Většinou jde o bohaté oblasti, které nechtějí sponzorovat chudší kraje své země. Chtějí si vládnout sami, ale necítí nenávist k většinovému národu, se kterým sdílí svůj stát, necítí odpor k cizincům a chtějí se po získání nezávislosti okamžité stát členem EU. V tomto vidím zajímavý kontrast k nacionalistům evropských státních národů, kteří nenávidí cizince, své vlastní menšiny a brojí za vystoupení z EU.

No a pak tu máme ještě primitivní nenávistný nacionalismus, který má živnou půdu především v chudších zemích. V balkánských zemích, ale i na Slovensku a Maďarsku (slovenští čtenáři prominou) se stále ještě daří hrát některým politikům na nacionalistickou kartu a získávat tím podporu obyvatel. Zůstávám ale optimistou – s přibývající životní úrovní a s generační obměnou bude tato nenávist postupně slábnout.