Slíbil jsem vám, že se v dalším Pozdravu budu věnovat tomu, jak to chodí na nizozemské vysoké škole. No co k tomu říct: Je to celkem dřina. Na rozdíl od mého studia doma, se tu musíme připravovat z hodiny na hodinu a dělat poměrně velké množství práce. Každý týden důkladně nastudovat do každého předmětu desítky stran textů, vypracovávat otázky, popř. psát abstrakty. Na druhou stranu si myslím, že když si člověk něčím takovým projde, tak se mu dostane skutečně kvalitního vzdělání. Třeba jen při tom odpovídání na otázky se člověk někdy pořádně zapotí a je potřeba se nad nimi pořádně zamyslet.
Je pravda, že jako zahraniční výměnný student si neprojdu úplně tím samým jako místní studenti. Předměty v angličtině, na které tu docházím, jsou určeny především pro zahraniční studenty. Nizozemci naopak většinou chodí na předměty vyučované nizozemsky. Ale pozor! Všechny předměty vyučované nizozemsky mají povinnou studijní literaturu v angličtině, na mnohých z nich musíš psát seminárky v angličtině, pracuješ se studijními materiály a prezentacemi, které jsou také anglicky. Znamená to, že od každého studenta se předpokládá slušná znalost angličtiny, která se během studia neustálou prací s cizími texty navíc zlepšuje. Absolventi pak ovládají tento jazyk na velmi slušné úrovni.
Obrovský rozdíl oproti mé domácí univerzitě je vidět i na vybavenosti knihovny. Byl jsem z ní úplně unešený. Takové obrovské množství kvalitní literatury k tématům, které mě zajímají. Přesto, že jsem v Nizozemsku, snad polovina knih je v angličtině, takže jsou dostupné i pro mě jako pro zahraničního studenta. Dokonce je tu i velké množství knih v češtině o české historii, spoustu slovníků češtiny (pro bohemisty) a mezi slavnými světovými encyklopediemi mají i dva regály Ottova slovníku naučného. Je mi ale jasné, že moje domácí univerzita je poměrně chudá a nemůže si nákup kvalitní zahraniční literatury v takovém množství dovolit. Bohužel ale právě studium nejmodernějších trendů pomáhá posouvat vývoj dále.
Včera jsem psal první zkoušku. Mají tu jednu moderní budovu – Exam Building, která slouží jen a jen k psaní zkoušek. Vypadalo to tam úžasně a moc mě mrzí, že jsem si nevzal fotoaparát, abych se s vámi o tento zážitek podělil. Snad příště. Zkoušku jsme psali v obrovském zkouškovém sále pro šest set lidí (obsazených míst byla asi polovina). Byla poměrně hodně náročná, ale myslím si, že se mi ji podařilo zvládnout.
27/10/2010 v 10:04 |
A mohli jste používat taháky, či byli jste v takovém počtu vůbec nějak hlídáni?
27/10/2010 v 10:16 |
Kromě toho, že tam bylo velké množství studentů, tak bylo i velké množství učitelů, kteří neustále ten velký sál obcházeli. Na stolech jsme kromě tužky, papíru a pití nesměli nic mít, mezi jednotlivými stoly byly velké rozestupy. Řekl bych, že tam jakékoliv podvádění muselo být téměř nemožné. No a vzhledem k obsahu zkoušky (historie mezinárodních vztahů od r. 1648 do r. 2000) s tím, že se tě mohou zeptat např. jak obhajovala Kateřina II., Friedrich II. a Marie Terezie dělení Polska?, by takový tahák musel mít stovky stran.
27/10/2010 v 10:27
Chce se mi teď říci, že to je pěkně na houby, učit se tolik věcí. Ale beru to jako technický typ člověka. Z minulosti se stejně nepoučujeme, tak proč pořád to. Lidstvo je stejně prozatím zdegenerované.
27/10/2010 v 10:33
Já se na to dívám tak, že dějiny mezinárodních vztahů ti hodně pomohou pochopit současné mezinárodní vztahy. Celá řada kořenů dnešních problémů je v minulosti, způsob, jak se k sobě jednotlivé země chovají také prochází určitým vývojem a zrcadlí se v něm mentalita doby. Problém je jen v tom, že mi tyto vztahy nedovedeme ovlivnit.
Musíme se jen spokojit s tím, že je pochopíme 
Ale i to může být samo o sobě hodně zajímavé. I když chápu, že asi ne pro člověka s technickým vzděláním. Rozumím, že máš trochu jiné zájmy.