Strašení “superstátem”

Po delším čase se vrátím k Evropské unii. Přijde mi zajímavé, jak všichni euroskeptici nejrůznějších možných zabarvení straší lidi tím, že EU směřuje k federalizaci, nebo jak oni rádi říkají, k „superstátu“. Možná na tom bude něco pravdy, i když tento proces je velice pomalý a potrvá řádově asi několik desítek let, protože politici národních států jsou hákliví na jakékoliv omezování jejich pravomocí (ať už vzhůru k nadstátním strukturám, nebo směrem dolů k regionům a obcím). Tento proces ovšem bude nevyhnutelný, pokud by Evropa v budoucnosti chtěla hrát ve světové politice ještě aspoň nějakou roli.

Nabízí se ale otázka, zda je tento proces pozitivní pro občany (popř. pro členské státy) nebo ne. Když se podíváme na současnou strukturu Evropské unie, mísí se v ní jak mezivládní, tak i nadnárodní prvky. Na Evropské radě se scházejí představitelé členských států, diskutují spolu, dohadují se a nakonec rozhodují (někdy musí jednomyslně, při jiných tématech kvalifikovanou většinou, někde stačí prostá). Každopádně rozhodují v něm představitelé států, což je podle kritiků hlubší integrace pozitivní stav. Jiné orgány (Evropský parlament, Evropská komise) už jsou nadstátní struktury, kde už nehrají tak velkou roli zájmy jednotlivých zemí, jako spíše politické orientace jednotlivých členů.

Národní politici hájí zájmy svých zemí. To je legitimní, je to jejich poslání. Jenže je nesmyslné se myslet, že v orgánech, kde sedí jeden zástupce Lucemburska a jeden zástupce Francie, mají oba stejné možnosti. Samozřejmě, že představitelé větších zemí mají více možností prosadit si své zájmy. Politici nadnárodních subjektů možná mohou vidět problémy s trochu jiné perspektivy. V Evropském parlamentu se netvoří frakce podle toho, kdo je z jaké země, ale podle toho, jakou má politickou orientaci. Socialisté se domlouvají se socialisty, liberálové s liberály atp.

Jsem přesvědčený o tom, že by bylo výhodnější odbourat poslední zbytky těchto mezivládních struktur (Evropskou radu) a vytvořit skutečnou federaci s jasně vymezenými právy a povinnostmi, jak pro centrum, tak i pro jednotlivé členské státy. Některé prvky by řešila společná „vláda“ (= Evropská komise), odpovědná Evropskému parlamentu a sestavená podle výsledků voleb. Stejně jako u národních parlamentů by se i zde hlasovali poslanci podle svého politické orientace, nikoliv podle státní příslušnosti, takže by zde odpadla hrozba přehlasování malých velkými. Představa, že by např. německý zelený nalezl nějaký společný „národní zájem“ s německým konzervativcem nebo komunistou je iluzorní. Vlády a parlamenty národních států by hlasovaly o věcech, kde by bylo výhodné řešit je na státní úrovni, vláda a parlament federace by řešil problémy, které bylo výhodné řešit na celoevropské úrovni. Není tohle řešení, jak odbourat „demokratický deficit“? Konečně by byla demokratická struktura na obecních, regionálních a státních úrovních korunována i plně demokratickou strukturou na celoevropské úrovni.