Pozdrav z Groningenu 2

Tentokrát opět nebudu psát nějakou souvislejší úvahu, ale dovolím si uvést jen pár poznámek k tomu, co mě tu zaujalo. Možná si časem z této mozaiky budete moci udělat obrázek o současném Nizozemsku. Stále více mi začíná připadat, že je to v mnoha ohledech velice zvláštní země, která je ale velice příjemným místem pro život.

Přišlo mi velmi zvláštní, že se tu téměř nikde neuvádí křestní jména – pouze iniciály a příjmení. Dokonce když mi přijde nějaká pošta z radnice nebo ze školy, tak je všude uváděno jen „M. Hajek“. Nizozemci si prý velice silně zakládají na svém soukromí. Dokonce i křestní jméno považují za intimní věc, do které nikomu nic není a kterou by měli znát jen přátelé, známí, rodina a příbuzní. Ostatní to nemusí zajímat! Také se tu prý není zvykem ptát někoho na jméno, dokud se sám nepředstaví.

Nizozemci nemají v lásce Němce. Prý to pramení ze zkušeností z druhé světové války, která je pro Nizozemce stále důležitým tématem a součástí jejich národní identity. Přijde mi to celkem zvláštní, protože okupační režim v západní Evropě nebyl tak tvrdý jako například v Polsku, Jugoslávii a Sovětském svazu. Je sice pravda, že ve čtyřicátém čtvrtém tu měli takový hlad, že museli jíst cibulky tulipánů, a že je asi hodně naštvalo, když jim nacisté zabavovali jejich milovaná jízdní kola, ale nemůžeme to srovnávat třeba s Běloruskem, kde nacisté vypálili 200 vesnic a vyvraždili jejich obyvatele. O jiných zvěrstvech na Východě raději ani nemluvě. O tom, jak je tu druhá světová válka stále silným tématem, svědčí obrovská popularita knihy historika Louise de Jonga Nizozemsko za druhé světové války, která ve 29 dílech na celkem 18 000 stranách popisuje nizozemskou válečnou zkušenost. Každý díl byl obrovským bestsellerem a stáli se na něj fronty před knihkupectvími.

Velmi příjemným překvapením pro mě bylo, jak je zde rozšířená znalost cizích jazyků. Naprosto všichni zde mluví plynulou angličtinou na velmi slušné úrovni. Domluvím se zde tak úplně s kýmkoliv, aniž bych potřeboval znát místní jazyk (ale mrzí mě, že neumím nizozemsky). Někde jsem četl, že kromě toho, že téměř všichni Nizozemci umí anglicky, umí asi 65 % z nich i německy (ale velice neradi ji používají, viz to, co jsem napsal výše) a poměrně hodně rozšířená je zde i znalost francouzštiny a italštiny (každým z těchto jazyků mluví asi třetina populace).

Naprosto přísně se tu dodržuje svěcení neděle. V sobotu mají všechny obchody otevřeno celý den a celé město žije, všude jsou přeplněné ulice. Ale v neděli je tu náhle jako po vymření a je tu téměř nemožné najít nějaký otevřený obchod. Všude je pozavíráno a celé město je prázdné. Jsou zavřené i kavárny a restaurace. Sem tam jde po prázdných ulicích někdo se psem na procházku, sem tam je vidět rodina s kočárkem, nebo kluk s holkou na kole (na jednom). Jinak nic. Obchody jsou většinou zavřené i v pondělí dopoledne, asi aby si vynahradili to, že mají otevřeno v sobotu.

V příštím Pozdravu z Groningenu budu psát o tom, jak to vypadá na univerzitě.