Pozdrav z Groningenu 1

Jsem v Groningenu teprve pár dní a pomaličku se tu začínám rozkoukávat. Zatím jsem tu toho ještě moc neviděl, a tak vám popíšu jen prvních pár dojmů.

1) První věc, která mě zaujala, je doprava. Že Nizozemci rádi jezdí na kole je poměrně známá věc. Rozsah „cyklistické dopravy“ mě ale opravdu šokoval. Na kole tu jezdí skoro všichni – od malých dětí až po důchodce. Nejčastěji jsou vidět samozřejmě mladí, protože každý pátý obyvatel města je student. Auta v ulicích sice potkáte, ale je jich mnohonásobně méně než u nás. Zajímavé mi nepřijde jen to, že tu tolik lidí jezdí na kolech, ale i to jak ta kola vypadají. Všechna působí dojmem, jako by byla aspoň padesát let staré. Dokonce i ty naprosto nová v obchodech. Připadá mi, že se tu stále vyrábí stejná kola jako v dřívějších časech. Žádné technologické nebo vzhledové inovace. Téměř všechna jízdní kola jsou navíc černá. Některé jsou staré, neskutečně hnusné, odrbané, zrezivělé, ale přesto jsou všechny chráněny masivními zámky. Krádeže jízdních kol jsou prý jediné zločiny v tomto jinak (údajně) nejbezpečnějším nizozemském městě. Ještě drobná poznámka: Když za druhé světové války nacisté okupovali Nizozemsko, Nizozemcům se to samozřejmě nelíbilo, ale na okupační správu si poměrně rychle zvykli, jakoby se nic nedělo. Teprve až Němci začali zabavovat statisíce jízdních kol, začal opravdu celonárodní odpor proti okupantům.

2) Dalším šokem pro mě bylo počasí. Před příjezdem jsem četl, že v Nizozemsku skoro stále prší. Není to úplně přesné. Zažil jsem zde krásné slunečné počasí i ošklivé průtrže mračen, a to všechno vždy několikrát za den! Je to šílené – nikdy nevím, co si vzít na sebe. Nejlepší je vzít si s sebou vždy nepromokavou bundu. Tím člověk nic nepokazí.

3) Příjemným překvapením pro mě naopak byla místní architektura, která je velmi odlišná od toho, co známe ze střední Evropy. Skoro všechny domy ve městě jsou postavené z červených cihel a jsou bez omítky. Všechny jsou navíc nepředstavitelným způsobem opečovávané a působí až nepřirozeně dokonalým dojmem. Stále se tu dodržuje stará kalvinistická tradice, že lidé v oknech nemívají záclony. Viděl jsem tu sice výjimky, ale nebylo jich mnoho. Okna jsou navíc tak velká, že přes ně vidíte naprosto celý pokoj.

4) Další zvláštností je místní stravovací systém. Od zbytku Evropy se odlišuje tím, že hlavním jídlem je večeře a nikoliv oběd. K obědu si tu lidé dávají jen obložené bagety a sendviče (plné zeleniny s trochou šunky, pomazánka nebo máslo v nich není žádné), k tomu se pije mléko nebo pomerančový džus. Nic víc. Teplý oběd tu není možné sehnat, a tak jsem se tomuto místnímu zvyku rychle přizpůsobil.

Další pozdrav napíšu asi až za měsíc, až více poznám, jak to tu chodí, jací jsou tu lidé, jak vypadá výuka na univerzitě atp. Zatím na mě vzpomínejte a třeba někdy napište.